A vida. Úderem nového roku se nám pod křídly Nuclearu probírá k životu osobní kapela Mata Sinnera – známé to persóny německé scény, jednoho z průkopníků a zároveň držitelů praporu melodického metalu. Mat v mezičase ještě působí s Ralfem Sheepersem jako hlavní (re)formátor v power bandě PRIMAL FEAR, což já osobně shledávám trochu jako problém. Poslední alba obou kapel mi totiž přijdou až nezdravě podobná. Což by ještě nebylo to nejhorší… Horší je, že jsou i podobně stupidní.

Ne, vážně, nemůžu si pomoct. Ať to poslouchám jak chci, nemůžu se zbavit dojmu, že to, co se v těch písničkách odehrává, mělo umřít už dávno. Muzikanti hrají, jako by jim bylo čtyřicet (i když ono už jim asi je čtyřicet). Takhle nudnou kolekci skladeb jsem už dlouho neslyšel. Deska se nese plně v duchu heavy metalu 80. let, okořeněného klasickými hard’n’roll postupy. Což, pravda, někomu nemusí vadit, ale já velmi těžce nesu situaci, kdy poslouchám na albu desátou písničku a mám akutní pocit, že už jsem jí slyšel jako třetí v pořadí. A čtvrtou a pátou. Rytmika skladeb se z valné většiny skoro vůbec nemění, Mat zpívá stále v jedné hlasové poloze. Ani jeho baskytara, i když je dobře slyšet, nám nepředvede skoro žádné progresivní kreace. Prostě zasednou a jedou... Celé snažení nezachrání ani bravurní kytarista, který sice nezapře vlivy Zakka Wylda (to není žádná ostuda, navíc nejde o kopírku, jen o občasnou náladu hraní), ale opravdu se snaží dát skladbám to nejlepší. Bohužel materiál na albu je přímým důkazem toho, že ani sebelepší kytara přiblblou skladbu nezachrání.

Na druhou stranu – z formálního hlediska je všechno v naprostém pořádku. Kapela má dostatečně charakteristický moderní zvuk, Matův hlas neztratil nic na síle ani lesku. Pravdou je, že ho nikdy přehršel neměl, takže zní pořád stejně – jako vychlastanej tatík, co se už od mládí pokoušel zpívat a za dobu svých pokusů se docela dobře naučil zacházet s hlasem. To ale není žádná urážka! Já před Matem v tomhle směru smekám, protože zpívá z mého hlediska líp než většina německých či italských hitparádových kastrátů, kteří už mi docela lezou krkem. Počítaje v to i božského Ralfa. Osobitý projev si v poslední době cením mnohem víc než oktáv.

Co mi ale vadí na „There Will Be Execution“ nejvíc je skladba „The River“, paradoxně nejlepší skladba na albu. Sice si podržela onen „bum,čvacht“ rytmus, ale je na ní perfektně vidět, jak by mohlo znít hard rockové album v podání Mata Sinnera. Hymnický refrén, osobitý zpěv. Poloakustické kytary snoubící se s nosným riffem. Uvolněná pohodová atmosféra... prostě paráda. Právě tahle skladba mě utvrdila v tom, že album musím strhat, protože mohlo být mnohem, mnohem lepší. Jen kdyby se hlavní protagonista nedržel tak křečovitě svého kopyta a nechal se vést svým srdcem místo prodejními čísly posledních desek. I tak asi ne moc závratnými.

No nic. Nepochybuji, že pro lidi, kteří mají rádi retro pohledy do 80. let s moderním zvukem, budou SINNER lukrativní nabídkou. Ale bit bude ten, kdo na tomto albu hledal nějaké moderní vlivy, či neotřelé postupy. Jako já. Na předchozích albech SINNER byly vždy aspoň nějaké. Tohle je však plné zcela zastaralých (či osvědčených, jak chcete) ingrediencí.